OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
V piatok hrali v Collosseu ARAKAIN, ktorých som vynechal, keďže táto česká (thrash)metalová legenda u mňa existuje prevažne odvtedy, čo od nich v 80. rokoch prvýkrát v 80. rokoch vo Větrníku zahrali skladbu „Gladiator“, cez dva koncerty v starej športovej hale, prvýkrát sólo, asi 1989 (?), druhýkrát s nimi hrali TÖRR o rok nato (bolo to zakaždým na miestne pomery obrovské), po prvé dva albumy. Potom to chytilo iný smer, pred jedenástimi rokmi som si ešte dal v Colle spomínanie s Brichtom a tak som sa zariadil podľa hesla „z nostalgie sa na koncerty nechodí, ani keby si si chcel pripadať mladý aj v porovnaní so zvyškom publika“. Ale videl som video, ako hrali „Amadea“ a bolo to tam, staré veci v tejto forme sa určite zažiť „live“ oplatilo.
Pretože nieto malých koncertov, vybral som sa v sobotu na podujatie s názvom Burn, Košice, Burn, nie že by som žáner, ktorý na ňom prevládal, poslucháčsky doma nejako veľmi pestoval, ale tvorbu dvoch zo štyroch zúčastnených bánd poznám a páči sa mi, takže aj keby zvyšok nič extra (ale dobrí boli všetci), načo zostávať doma. Na úvod hrali trnavskí OHEN v zložení gitara/vokál, gitara, basa, husle, bicie a klávesistka. Vypočul som si ich doma, nech viem, do čoho idem, a konštatujem, že je škoda, ako zase na koncert došlo zopár desiatok ľudí, lebo napríklad od tohto zoskupenia mohli počuť a vidieť nápaditý a pôsobivý temný a atmosférický metal v rozpätí od zlostného blacku a nálad vzdialene pripomínajúcich obrazy starodávna ...IN THE WOODS až po folklórne ladené momenty. Textovo sú OHEN zafarbení duchovne až nábožensky, spieva sa tam po anglicky a slovensky, v jednej zo skladieb asi po trnavsky, keďže text znel, ako keby ho voľakedy pred štvrť tisícročím napísal Juraj Fándly.
Jos haluamme puhua suomalaisesta metallimaailmasta, niin ei pidä vastustaa ajatusta, että yksi goottilaisen ja tunnelmallisen metallin ja rockin alan yllättävän tasokkaista yhtyeistä voi olla ylpeä maasta, josta Persianlahden rannikko Pohjanmaasta ja tuhansista järvistä on pari lentotuntia.* Olutti Hyväpaivää by to lepšie nenapísal, a teraz naspäť k „serióznej hudobnej publicistike“. Ak som niekedy predtým naživo zažil kedysi sabinovských, dnes sabinovsko-prešovských GLOOM, tak si to už nepamätám, ale dva albumy mám prepočúvané skrz naskrz a na partiu okolo nezničiteľného Rada Priputena som sa tešil. Ale že to bude až také dobré, že si to užijem až tak, to som si nepredstavoval. Na koncerte prvýkrát aj s druhou gitarou, s hosťujúcou speváčkou, dlho som nezažil koncert domácej kapely, na ktorom som mal až taký intenzívny pocit „úplne dobré všetko“. Melodický gotický metal a rock, jasné, „popík“. Lenže vymyslený, odohratý a odspievaný na úrovni a s veľkým citom pre žáner. Je jasné, odkiaľ vietor fúka, GLOOM výborne fungujú ako teleport do Fínska, ale nie je to kópia typu „kurva, prečo...“, tie skladby aj prevedenie znejú fakt ako odtiaľ a zabavil som sa príjemne.
Možno sa pri náladovkároch zo Šariša malo smútiť, nuž, ako kto, v každom prípade nálada zvážnela a atmosféra nabrala na ťaživosti pri dunajskostredských APRIL WEEPS. Prišli k nám so svojím minuloročným albumom „Cataclastic“, na ktorom som si mnohokrát vypočul naozaj temný, divoký, rozorvaný a emóciami nabitý doom/death metal s divokým mužským revom a éterickým ženským spevom. Po napísaní recenzie som CD založil a vraciam sa k nemu len občas. Aby ste to nechápali zle – hudba je na ňom tak všeobecne skvelá. Akurát že ma pri počúvaní neraz „preskočila smrtka“. A teraz som to isté dostal v živom prevedení. Divoké, vášnivé skladby nabité emóciami. Nie nejakými príjemnými, je to skrátka ťažký album, aj s podtextom, že na nejakú nádej na vyslobodenie sa spoliehať netreba. Trochu ako „je až podivné, že pri tvorení takejto hudby, takýchto nálad sa dá zostať v pohode“. AW vás naživo po emocionálnej stránke roztrhajú na kusy. Bolo to mrazivo dobré, pôsobivé, autentické, nestáva sa mi, aby som koncert nejakej kapely potreboval trochu rozchodiť ??. Proste niečo, za čo idete hudobníkom vyjadriť uznanie a poďakovať.
Vlastne by bolo bezpečnejšie, ak by GLOOM hrali až po takomto „citovom zemetrasení“, našťastie ako „zahojenie“ príjemne fungovali krakovskí LYRRE, ďalší zo spolkov „o ktorých vám Archívy nepovedia“. (Pritom tam patria iste viac než kopa úctyhodných hovadín, ale tak čo už.) Je pravda, že ak si vypočujete ich album „Not All Who Dream Are Asleep“, hudobne stojí na rázcestí medzi metalom a gotickým rockom, navyše sú LYRRE hodení smerom k stredovekej hudbe a folku. Sami si píšu aj „hurdy-gurdy metal“, ak vám to slovo nič nehovorí, tak je to tento strunový nástroj a kto si teraz plesol po čele „šak toto majú aj ELUVEITIE!“ tak už prišiel domov úplne, lebo frontwoman LYRRE Michalina Malisz naň v rokoch 2016 – 2022 u Helvétov hrávala. Kvarteto od severných susedov nadelilo príjemný set na záver, náladový a charizmatický. Sympatické vystúpenie, miestami Poliaci mohli pripomínať aj THE GATHERING v metalových časoch ešte s Anneke a dávkou nekolotočiarskej stredovekej atmosféry. Bol to pekný večer, tak zase niekedy.
*Ak sa chceme baviť o fínskej metalovej scéne, tak by sme sa nemali brániť myšlienke na to, že jednou z prekvapivo kvalitných skupín na poli gotického a atmosférického metalu a rocku sa môže pýšiť krajina, z ktorej je to na pobrežie Botnického zálivu a k tisícom jazier pár hodín letu. Prepáčte, musel som, napadlo mi to ešte na koncerte a vyvenčil som Google Transtate.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.